Nekojím, jsem špatná matka?

Nedalo mi to a rozhodla jsem se napsat své zamyšlení na téma kojení – ano či ne? Když si tak pročítám různé časopisy a ještě nejrůznější internetové weby, tak se všude dočítám, že kojení je to nejlepší pro miminko, že kdo nekojí, tak dítěti neposkytuje tu správnou ochranu atd…. Jenže, co když maminka prostě kojit nemůže?

Samozřejmě souhlasím s tím, že kojení je věcí naprosto přirozenou a že mateřské mléko je opravdu to nejlepší, co dítě může za svůj život dostat. Tedy k tomu bych připočítala ještě lásku obou rodičů. Z mého pohledu je právě ta láska, kterou můžu svému dítěti dát, to nejlepší pro něj. Mateřské mléko jsem totiž neměla možnost mu dávat. Když jsem měla své první dítě, bylo mi osmnáct. Vše to vzniklo z mladické nerozvážnosti, nicméně toho dodnes nelituji. To, že jsem tenkrát nekojila, protože se mi prostě přestalo po čtrnácti dnech tvořit mléko a já musela dceru převést na sušené mléko, jsem více méně přičítala věku. Teď už samozřejmě vím, že věkem to nebylo. Prostě to nešlo, mléko se netvořilo. Když se mi vloni narodilo moje druhé dítě, kluk, tak jsem si už v těhotenství říkala, že všechno bude jinak. Jsem daleko starší, zklidněná zkušenostmi a hlavně jsem si oproti prvnímu těhotenství nakoupila spoustu poučných knih pro budoucí matky, o kojení a nevím jaká další témata. Jenže chyba lávky – syna jsem dokonce nekojila ani týden. Jen co jsme dorazili z porodnice domů, do týdne bylo po mléku. Nevzdala jsem to ale tak rychle jako u prvního dítěte a snažila se. Miminko doslova řvalo hlady a já se trápila bolestí, jak jsem se snažila něco z prsou vymačkat. Ani ťuk. Prostě to nešlo. Nezbylo mi tedy, než jít do lékárny a koupit sušené mléko.

Už v lékárně mě čekalo, teď už pro mě nepochopitelné, jednání cizích lidí, kteří o Vašich problémech nemají ani ponětí, a to ve formě jedné, asi čtyřicetileté paní. Velmi arogantně komentovala můj nákup zmíněného kojeneckého mléka slovy, že ty moderní matky jsou líné i kojit, jen aby mohly honit kariéru. Musím se přiznat, že jsem se nezmohla na slovo. Co nejrychleji jsem z lékárny odešla. Chtělo se mi brečet. V duchu jsem se ptala, jestli jsem opravdu tak špatná matka? Vždyť jsem se snažila. Žádnou kariéru nehoním, to snad ani při dítěti nejde. Říkala jsem si, že jsem se snažila asi málo. Prostě jsem byla zoufalá. Když se přítel vrátil ten den večer domů, našel mě jak uzlík neštěstí. Vyprávěla jsem mu tuhle příhodu a vlastně jsme celý ten večer diskutovali na téma kojení. Můj přítel, otec miminka, chce samozřejmě pro své dítě také to nejlepší, nicméně je to rozumný chlap. Za což mu z celého srdce děkuji. Ubezpečil mě, že jsem dobrá matka a kojit prostě nemůžu, stává se to. I když jsem povoláním ze zdravotnictví, tohle jsem fakt ten večer potřebovala. Víte, ono je to hezké, že znáte spoustu věcí ze školy i z praxe. Ale pak se sami ocitnete v takovéto situaci a připadáte si, že nevíte nic. Takže jsem fakt byla vděčná za každou radu. A můžu říct, že přítelova rada mi pomohla v té chvíli víc, než například rada nějakého zkušeného lékaře. Prostě jsem potřebovala uklidnit a úplně normálně se laickým pohledem podívat na celý problém.

Od té doby si z takových lidí, jako byla ona paní v lékárně, nic nedělám. Myslím si svoje. Skutečnost je prostě taková, že ne každá maminka má to štěstí, že může své dítě kojit. A to, že nekojí, z ní ještě nedělá špatnou matku. Vím, z vlastní zkušenosti, že je to dost těžké překonat. Zvláště, když o kojení a jeho důležitosti čtete v každém maminkovském časopise a slyšíte to na každém rohu. Ale článků a jiných informací o maminkách, které kojit nemohou, se dočtete jen sporadicky. Opravdu to chce velkou sílu se s tímto problémem vyrovnat. Ale jde to.

Svému dítěti sice nemůžu dát mateřské mléko, ale můžu mu dát spoustu lásky, kterou potřebuje úplně stejně. A věřím, že můj syn bude stejně zdravý jako jiné děti, ty, které to „štěstí“ měly. Jsem hrozně ráda, že svého malého broučka mám a za nic na světě, ani za mateřské mléko, bych ho tedy nevyměnila.

Napsal/a: Ivča a Domča