Sedím v letadle, směr Egypt…Mísí se ve mně pocity strachu, radosti a očekávání. Vedle na sedadle sedí ségra a pořád něco brebentí. Strach převládá, svírá se mi žaludek. Neletím poprvé, ale pořád si nějak nemůžu zvyknout. A hlavně, uvidím Hossama!
Minulý rok pracoval v našem hotelu jako animátor, měl za úkol bavit rekreanty. Cvičili jsme, hráli volejbal, tancovali, koupali se v bazénu. Nejdřív jsem si ho vůbec nevšímala, nebyl to můj typ. Vysoký, snědý, hubený, žádný extra krasavec. Ale ty oči, ten pohled! Pořád mě sledoval a já mu pomalu ale jistě přestávala odolávat…
Milování bylo nádherné, jako v nějakém romantickém filmu. Byla teplá noc, leželi jsme v písku na pláži, nad hlavami nebe plné hvězd, všude bylo ticho, jen moře šplouchalo. A mně bylo krásně, když mě Hossam objímal a líbal, dotýkal se mě horkýma rukama a voněl! Na to se nezapomíná!
Celý rok jsme si psali maily a SMSky a teď, za pár hodin, se znovu setkáme. Jak já jsem nervózní! Co mu budu říkat? Jak se mám chovat? Bude stejný jako tenkrát? Co když ho nepoznám! Přemýšlím, přemítám, chystám si anglické věty. I když s mojí chabou slovní zásobou budu stejně víc používat ruce a nohy.
A letadlo pomalu přistává. Tak, jsme tady, v zemi extrémů. Na jedné straně honosné hotelové komplexy s bazény, s nepřeberným množstvím jídla a pití, všichni jsou tu „happy“ a snaží se pro turisty udělat cokoliv.
Na druhé straně špinavé ulice, po zemi rozházené odpadky, koše tu jaksi neexistují. Všude pobíhají toulaví psi a vřískající kočky. Také tady jsou všichni „happy“, to možná ty vodní dýmky, ale tak nějak doopravdy.
Na jedné straně si připadáte jako v ráji, na druhé straně jako v hororu.
Už jsme se se ségrou ubytovaly, vykoupaly a převlékly. Večer máme sraz s Hossamem. Jsem čím dál nervóznější a zároveň se nemůžu dočkat. Ségra se mě snaží uklidnit, ale moc to nepomáhá…
Už ho vidím, poznala jsem ho, je pořád stejný, možná hubenější. „Achoj, mijlatchku!“ usměje se. Nervozita je pryč, podlamují se mi kolena a vím, že na těchto 16 dní nikdy nezapomenu.
Trávím s Hossamem každičkou možnou chvilku. Tancujeme, kouříme vodní dýmku, bavíme se a milujeme. Za zvuků vrzajícího větráku a peroucích se vřískajících koček. Usínám a probouzím se v Hossamově náručí. Jsem šťastná, zamilovaná!
Ale všechno jednou končí. Přichází čas loučení. Brečím jako želva, Hossam na tom není o moc lépe. Koukám do jeho skelných očí a každou chvíli čekám, že mu ukápne slza. Ale on vždycky někam zmizí, takže plakat ho nevidím. Chlapi přece nepláčou!
Sedím doma v obýváku na kanapi, prohlížím si fotky, pouštím si video a musím se smát, když slyším to Hossamovo sladké: „Mijlatschu!“ a zároveň brečím, protože je mi moc smutno, hrozně se mi stýská. Chtěla bych být s ním. Milovat se. Cítím jeho horké tělo, rty, ruce a nohy omotané kolem mého těla…
Najednou zarachotí v zámku klíč. Rychle vypínám video, uklízím fotky a utírám si slzičky.
„Ahoj, miláčku, co je s tebou? Poslední dobou jsi nějaká divná!“