O pejskách a kočičce

Ráda bych Vám představila zvířátka, na která se nedá zapomenout. Hlavně to byl pes a kočka, které měl manžel doma, ještě když jsme spolu chodili.
Přestěhovali se z města z garsonky na vesnici do velké bytovky a tak si domů pořídili nejdřív psa Johnyho, kterému taky říkali Belmondo a kočku Kikinu, které říkali Hraběnka.

Nejdřív měli psa a pak si pořídili kotě. Skamarádili je tak, že je zamkli do pokoje a děj se vůle boží. Za dveřmi se prý ozýval šílený rachot, chlupy lítaly, ale stali se z nich nerozluční kamarádi. To byl prostě Pan pes a Paní kočka.
Já je poznala, když už jim bylo pár let, byli prostě v nejlepších letech.
Když mě manžel přivedl domů poprvé představit, uviděla jsem na křesle hezkou bílomourovatou kočku a hned jsem se k ní hnala. Ona se na mě podívala úplně zle, takovým tím stylem: já ti ukážu, kdo tady tomu velí a nečekaně mě sekla do ruky, až jsem zařvala. Tímto prvním setkáním bylo předurčeno, jak spolu budeme vycházet :-).
Byla zvyklá spát s mým budoucím manželem v posteli a najednou jsem se jí tam nastěhovala já. Svou nelibost dávala najevo tak, že jsme si šli večer lehnout a ona ležela stočená uprostřed postele a vysílala na mě vražedné pohledy. Když jsem se přiblížila, tak prskala. Pak byla chudák manželem vyhozena za dveře a tam potestativně mňoukala.
Byla to prostě Hraběnka, kočka na úrovni. Bydlí v prvním patře a Kikina přes noc spala v bytě, ráno ji vypustili ven a odpoledne, když přišli z práce, už čekala za dveřmi. Buď před domem, anebo ji pustili dovnitř sousedé, a to čekala za dveřmi bytu. Jednou jsme přišli z procházky a Kikina seděla venku před domem a koukala hrozně nešťastně. Otevřeli jsme dveře, jindy hned vyběhla nahoru před byt a teď seděla a jen koukala. Tak jsme ji prohlídli, jestli se jí třeba něco nestalo, ale nic jsme neobjevili. Šli jsme napřed a nechali otevřené dveře. Kikina seděla a koukala na nás takovým stylem: jó Vám se to chodí, kdybych mohla, tak jdu taky. Pak se zvedla a začala se ploužit ke schodům. Vypadala chudák na umření. Tak jsme ji vzali do náručí a vynesli nahoru. Tam se hýbala trochu líp, ale nebylo to nic moc, báli jsme se, jestli ji třeba nesrazilo auto a nemá vnitřní zranění, a tak jsme zajeli k veterináři. Ten ji důkladně prohlédl, vyšetřil, co se dalo a diagnóza zněla: zápal švindlu :-). On už ji totiž znal. A opravdu, přijeli jsme domů a Kikina si to mašírovala nahoru po schodech jakoby nic. Prostě si nenechala ujít příležitost ukázat, kdo to tady řídí a podle koho se bude skákat.
Když měl tchán narozeniny, jeho rodiče přivezli na oslavu 2 tácy šunkových chlebíčků. Kikina v nestřežené chvíli snad polovinu chlebíčků ožrala, ale pozor – jen šunku.

Johny byl obecní milovník. Byl to voříšek střední velikosti, bílo hnědý, taková úžasná směs. Oči měl jako Falco z Nekonečného příběhu. Ten mě teda na rozdíl od Kikiny od první chvíle miloval. V noci nám lezl do postele do nohou a tulil se k nám. Jednou při intimní chvilce jsem zjistila, že Johny má opřenou hlavu o pelest a těma svýma nádhernýma kaštanovýma očima nás se zaujetím sleduje. Co Vám budu povídat, pokračovat jsme nemohli, to ten pohled prostě nedovolil.
Johny byl milovník s velkým M. Jakmile ve vsi nějaká fena hárala, seděl smutně na balkóně, pohled měl ještě smutnější než jindy a koukal do dáli a když už nemohl zoufalstvím dál, tak zavyl až to srdce trhalo.
Při nejbližší vhodné příležitosti samozřejmě zdrhnul a šel si užít. Kolikrát jsem zažila, jak u tchánovců zvonili naštvaní lidé z vesnice, ať si pro Johnyho přijdeme, že se nastěhoval k nim na dvůr a i když mají fenu zavřenou, otravuje a snaží se za ní dostat. Jednou se mu dokonce povedlo obskočit fenu dírou v plotě, normálně napůl vlezl dovnitř, spojili se, fena pak zdrhla a on tam visel zašprajcovaný a nemohl tam ani zpátky.
Jednou ho hlídala manželova babička u sebe na chatě, asi 2 km od nejbližší vsi. Hlídala ho jako oko v hlavě a on jí stejně utekl. Babička ho hledala několik hodin, už ho viděla přejetého a najednou vidí, jak po polní cestě pochoduje Johny s krásnou fenkou. Přišel s ní před chatu, babička otevřela, oba psi stáli před ní. Babička Johnymu vynadala, kde lítá, pak mu pochválila čubičku a oni se sebrali a táhli zase do vsi. Asi za hodinu se Johny vrátil sám. Prostě přišel babičce představit nevěstu, vyprovodil ji domů a vrátil se.

Jejich společný nejpovedenější kousek byl ten, když tchýně nechala na sporáku hrnec vývaru s kusem masa. Přišla jsem do kuchyně a zůstala němě zírat mezi dveřmi a nezbylo mi, než je pozorovat :-). Kikina vyskočila na linku, packou hrábla do horké vody a vylovila maso. Hodila ho na zem Johnymu, ten ho překousl, větší kus sežral a menší nechal Kikině. A já jen stála s otevřenou pusou. Seběhlo se to tak rychle a já byla tak konsternovaná tou jejich souhrou, že jsem se na nic nezmohla.

Jak jsem psala na začátku, tohle je už jen vzpomínání.
Johny dojel na svou nenasytnost a zakousla ho hárající fena vlčáka, asi 2x větší než on. Přišoural se domů, zakrvácený, potrhaný a už se nedalo nic dělat :-(. Ale jeho potomci po vsi běhají pořád. On byl tak zvláštní, že i po těch letech poznám, když jedeme ke tchánovcům a po návsi běhá pes, že je to Johnyho praprapravnuk.

A Kikina? Když Johny umřel, tchýně si pořídila z útulku dalmatina. Úplně blbého psa, který neměl rád lidi a Kikinu málem zakousnul. My se zrovna stěhovali do svého domku, a protože se tchýně pro mě nepochopitelně chtěla radši zbavit Kikiny než toho nového psa, vzali jsme si ji domů. Už to byla kočičí dáma, bylo jí asi 12 let. I přes můj odpor mít doma zvířata jsem jí vzala na milost a měli jsme ji doma. Bydlela tu asi 2 roky a i když už byla stará, špatně slyšela a postupně jí vypadaly zuby, pořád měla aspoň jednou ročně jedno nebo dvě koťata. S posledním porodem jsem jí musela pomáhat, kotě jsem z ní tahala a jak neměla zuby, tak jsem za ni musela přestříhnout pupeční šňůru. Ale i když byla stará, dávala pořád najevo, že ona je ta Hraběnka. Nejúžasnější kousek byl, když vlezla do skříně s účetními doklady a drápkama je rozcupovala na malilinkatý kousíčky. Nebo jsme šli spát a ona ležela tak rozpláclá pod dekou, že nebyla vidět a mě málem ranil šlak, když jsem se přikryla a nohou jsem se jí dotkla. Jo a taky nám počůrala úplně novou francouzskou deku, potvora.

A ta umřela tak jako všechny naše kočky – přejelo jí auto. Bydlíme u hlavní silnice a žádná kočka nám bohužel dlouho nevydrží.

A když jsem u toho zvířecího vzpomínání, nesmím zapomenout na mého psa Punťu, který se dožil úctyhodných 19 let. Dostala jsem ho v 1. třídě za vysvědčení a umřel, když už jsem byla vdaná.
Byl to takový typický vesnický voříšek, co běhal jen po dvorku a výjimečně se dostal na procházku. Můj táta tedy tvrdil, že je to čistokrevný irský trpasličí vlkodlak :-).
Občas nám utekl a byl tak šťastný, že je venku, že lítal po vsi jako blázen, skákal na cyklisty a tahal je za nohavice, domů se vracel zásadně ve tři ráno a hlásil se tak, že vyl pod okny, dokud jsme ho nepustili na dvůr.
Byl to odolný pes, celý život spal venku v nezateplené boudě, ve 13 letech ho napadl vlčák a prokousl mu břicho. Když mu bylo 15 let, napadl nás na procházce rotvajler a rozcupoval ho jako kus hadru. Veterinář tvrdil, že to nemůže přežít, měl překousnutou tepnu, rozkousanou nohu a vypadal vůbec hrozně. To jsme si ho poprvé vzali na noc domů, protože jsme čekali, že umře. On tam byl tak nervózní, že jsme ho pustili o půlnoci ven. I z toho se dostal. Poslední rok života už špatně chodil, hodně polehával, špatně slyšel a viděl, už to byl dědoušek. Umřel tak, že spadl do zahradního jezírka a když přišla mamča z práce, našla ho tam utopeného. Bylo tam jen trochu vody, ale on neměl sílu vylézt a zůstal tam ležet.

V obýváku máme koláž z fotek těchto miláčků a často na ně vzpomínáme.

Napsal/a: Lussy