Dvě malé holky…

Jsem tady nová. Četla jsem několik zpovědí a rozhodla jsem se, že si také přispěji. Na svoje dětství nevzpomínám a ani se o něm nesnažím přemýšlet. Pokaždé, když se tak stane, tak mně jímá vztek. Nejhorší ze všeho je, že s postupem let neustále sílí. Někdy si přeji všechno zapomenout, začít se dívat na svoje rodiče, jako se dívají jiní, přeji si nemít na duši tolik jizev…Byly jsme dvě. Naštěstí a nebo naneštěstí? Já a moje sestra… Která z nás to měla horší? Většina mých vzpomínek má příchuť hořkosti. V posledních letech přemýšlím, jestli existuje jediný aspekt, ve kterém moji rodiče neselhali. Snad jenom v tom, že nás nenechali umřít hlady a měly jsme kde spát.

Kdybych měla rozepisovat jednotlivé události, které mne i moji sestru potkaly v láskyplné péči naší maminky a tatínka, tak by tohle byl opravdu velmi dlouhý článek. Musím tudíž vybrat ty nejbolestnější.

Moje sestra, chudinka, byla ještě hodně malá, když se naši rozhodli, že začnou podnikat. Otevřeli si malý krámek a velmi rychle se stali workoholiky. Nás, dvě malé holky (mě bylo šest a mojí sestře čerstvé tři roky) jednoduše odsunuli k naší babičce. Chodily jsme tam den co den po škole a školce, trávily tam celou sobotu a polovinu něděle. Domů jsme chodily jenom spát a jíst večeři, kterou většinou naše matka vařila až do deseti do noci. Jak to bylo příjemné si asi umíte představit.

Babička už byla stará a nemohla tudíž pochopit, co trápí malé dítě. Měla ráda svůj klid, takže nějaké běhání venku na čerstvém vzduchu nepřipadalo v úvahu. Náš svět byla televize a její byt 1+1 s výjimečnými výlety na hřbitov, kde byl pohřben náš děda, a vyzvedáváním obědů v nedaleké jídelně. Kamarádky jsme mít nesměly. Okolo bytovky, kde naše babička bydlela, byla sice velká zahrada, ale ta byla také tabu. Nebyly by jsme neustále pod dohledem. Dodnes nechápu, proč nás potřebovala mít k sobě tak těsně připoutané, ale i přes to si jasně vzpomínám, že právě jenom v její péči jsem cítila lásku a zájem. Od rodičů nic takového nehrozilo. Pro ně byl jediným dítětem jejich obchod.

Co bylo nejspíš neodvratitelným důsledkem toho, že jsme byly takto odvrženy z rodičovské lásky bylo to, že se na mě moje sestra extrémně upnula. Není ani divu. Byla jsem ten jediný, kdo se s ní učil, kdo ji odnaučoval lhát, vysvětloval jí, co je správné a co není, ten, kdo si s ní hrál… Dalo by se říci, že jsem se pro ni stala svým způsobem matkou. Umíte si představit, jak může být pro malé dítě těžké vychovávat jiné malé dítě? Jak může být těžké řešit šikanu svojí sestřičky, když se sama potýkáte s násilím ve třídě? Ano, obě jsme byly šikanované. Proč? Dnes už to vím. A je mi z toho velice smutno.

Malé dítě je malé dítě. Malé dítě někdy něco zapomene a není se čemu divit. Je to malé dítě. Jednou, když jsem doma zapomněla spláchnout ve svých pěti letech a můj otec na to přišel, tak mně šíleně seřezal. Ječel na mě, že jsem strašný prase, že tohle se dělat nesmí, a že jestli se to ještě jednou stane, tak že mě zabije. Od té doby jsem měla strach jít na záchod, když nebyla naše matka doma. Držela jsem to jak nejdéle to šlo. Nastoupila jsem do školy. Seděla jsem v lavici a měla stejný strach, jako když nebyla moje matka doma. Nikoho jsem neznala, byla jsem v novém prostředí. A tak jsem to držela až domů. Nešla jsem na záchod. Mohla bych na to zapomenout… spláchnout. A pak by mě mohl někdo zabít. Zní to absurdně, ale tehdy jsem to tak opravdu vnímala.

Po týdnu se mi stalo to, že jsem to nevydržela a počůrala jsem se. Naše učitelka volala mým rodičům do „krámu“. Přišel můj otec a umíte si představit, co následovalo. Odvedl mně domů a tam mě seřval do kulata a samozřejmě i zbil. Převlékl mě a odvedl zpátky do školy. Tohle se opakovalo několikrát, až to vyvrcholilo tím, že jsem se pokakala. Tehdy na mě naše učitelka už doslova řvala. Asi kontaktovala úřady péče o dítě a ty se o mě začaly zajímat. Chtěly mně i někam odvážet, ale víc mi rodiče neřekli. Nevím, co se tehdy dělo. Pamatuji si jenom mlhavě, že se můj otec hádá s nějakou paní…
Co bylo důsledkem toho všeho? Byla jsem terčem. Všichni se mi smáli, pomlouvali mně a ve finále i mlátili. Naštěstí já jsem měla sílu se bránit. Moje sestra takovou sílu neměla…

Náš otec byl celkově velice surový. Vybavuje se mi jeden jediný den, kdy mě vedl ráno do školy. Bylo to myslím někdy v říjnu a bylo po dešti. Vedl mě za ruku a já jsem uklouzla. Abych neupadla, tak mně s trhnutím až zvednul ze země. Potom mě na stejném místě zmlátil. Neřekl ani slovo, já nehlesla a šli jsme dál. Neodvážila jsem se ani říct, že mě ta ruka bolí. Jak s ní trnul, tak mi ji nějak pochroumal. Ale já jsem mlčela a ani svojí mámě jsem to neřekla. Šla jsem do školy a pak ze školy. Myslela jsem si, že jsem si to zasloužila ten nářez i tu bolest v zápěstí. Dnes už vím, že takové chování mého otce bylo špatné. Aby zmlátil dítě, protože uklouzlo a natáhlo mu jeho milostivou ruku…

Občas jsem zakopla. O konferenční stolek, o židli, o práh… Když se něco takového stalo, vždy jsem dostala minimálně seřváno, protože to můžu rozbít. Neplakala jsem. Bolest jsem vnímala jako trest za zakopnutí. A ani případné facky nebyly výjimkou.

Někdy jsem při nastupování do auta trochu víc bouchla dveřmi. Pokaždé se na mě můj otec osopil, že mu je likviduji, napřahoval na mě pěstí a ječel (pro změnu), že mě zabije. Vždycky jsem to se skloněnou hlavou přijímala. Omlouvala se a slibovala, že to už neudělám. Měla jsem kvůli tomu velké výčitky svědomí…

Když můj otec procházel třeba chodbou a já jsem se mu připletla do cesty, tak do mě většinou strčil tak surově, že jsem sebou praštila o zeď… I to jsem vnímala jako normální…

Takhle bych mohla pokračovat snad do nekonečna. Nejzoufalejší jsem byla, když náš táta udělal na dveře našeho společného pokoje „fabku“. Dal tam klíč jako se dává do vchodových dveří a začal nás zamykat. Jenom naše matka odešla, tak nás tam vyhnal a zamknul. Byly jsme uvězněné a jenom čekaly až se máma vrátí. Ani hrát si jsme neměly chuť. Jenom tak jsme tam seděly. Nemluvily a dívaly se jedna na druhou. Byly to smutné okamžiky… Dvě malé holčičky, zamčené ve svém pokoji, odříznuté od světa…

Moje sestřička tehdy chodila do školky a neuměla říkat „r“ ani „ř“. Snažila jsem se jí to naučit, ale prostě to neslo. Jak bych mohla vědět, jak se to má dítě učit. Bylo mi tehdy šest. Vlastně jsem jí tu školku i záviděla. Já chodila do školy, kde mě každý nenáviděl, pořvával na mě a občas mi i jednu vrazil. To jsem ale vnímala jako normální, protože to tak dělal můj otec. Zvláštní je, že si toho nikdy naše matka nevšimla. Dělal to snad tak mistrně, že na to nepřišla, nebo to věděla a bylo jí to jedno? Nevím…

Jak jsem psala, tak moje sestřička chodila do školky. Měla tam kamarádky, byla tam legrace a vychovatelky byly tak hodné. Naučili ji později i správně mluvit. Každý den se tam těšila a mě denně vyprávěla, co se tam všechno dělo. Poslouchala jsem ji a v skrytu duše ji za to i nenáviděla. Nikdy jsem jí to ale neřekla. Usmívala jsem se a ona povídala, smála se a oči jí zářily… To světlo v jejích očích zmizelo s nástupem do školy. Jestli já jsem si zažila šikanu, tak moje sestřička si zažila peklo. Peklo s velkým „P“… A byla to vlastně moje chyba. „Ty jsi sestra tý holky, co se posrala…“ To se dozvěděla první den ve škole… A táhlo se to dál a dál… Jak jsem psala, tak ona se bránit nedokázala. Takže ji den co den bili… O každé přestávce… A já s tím nedokázala nic udělat. Měla jsem, ale prostě jsem to nedokázala. Nevěděla jsem jak. Oběma nám bylo jasné, že to rodiče zajímat nebude a babička byla stará a měla ráda svůj klid. A tak jsme to obě snášely. Denně si vyprávěly, co se nám ten den stalo a obě plakaly… Ale vždy jenom tak, aby to rodiče nevěděli. Tak zoufalé období…

Jak to popsat, jak to vyslovit… Nemám sílu vylíčit to nejhorší… Teď nemám… Všechno to až moc bolí… Možná za nějaký čas.