Jak jsem zvyklá psát články a do nadpisu týden mého těhotenství, před chvílí jsem přemýšlela, jaký týden vlastně jsem… hi hi, ale hned jsem si to uvědomila, že je vše za mnou… no že by hormony???
Chtěla bych všem poděkovat, kdo na mě tady na VD myslel.
Ale vše od začátku… V pondělí 25. 2. mi přišlo oznámení od soudu. Lekla jsem se, ale když jsem se to otevřela, myslela jsem, že snad zlostí porodím (kdybych věděla, že nebudu daleko od pravdy…). Tatínek Elišky si podal žádost o snížení alimentů. Nepracuje a to je důvod o snížení alimentů, začal opět neplatit ani korunky, nepřispívá na nic, a dárek k narozeninám jí už slibuje skoro měsíc. Nejezdí si pro ni, občas mu ji tam vozíme. Rozčílila jsem se pěkně, poděkovala jsem mu do telefonu a něco mu řekla z plných plic! Pořád jsem na to musela myslet a každý mi radil, že si mám dát žádost o zvýšení, že mu to stejně nesníží, ba naopak, zvýší mu to. Kouknu na datum a říkám si, že budu v šestinedělí a někde se tahat po soudech… no bylo mi všelijak. V úterý mě začalo pobolívávat břicho, a tak jsem raději jela navečer do porodnice, protože bolesti nepřestávaly. Tam si mě nechali, že se to může rozjet, ale taky nemusí, žádné kontrakce to neukazovalo, otevřená jsem taky nebyla, a tak mě ráno pustili domů. V pátek jsem měla jít na kontrolu…
Odpoledne jsme jeli na sociálku, kde jsem se musela dostavit kvůli tomu soudnímu jednání a řekla co a jak ohledně dcery a tatínka. A pak den probíhal jako normální všední den, až do té doby, než jsem si lehla a chtěla začít koukat na Gympl… Ani nezačaly titulky a já cítila, že jsem se počůrala… Zvednu se z postele a začlo to. Po obou nohách mi stékala voda, ale takovým tempem, jako když někdo „nahoře“ spustí kohoutek. Manža už podřimoval a já na něho volám, teče mi voda! Mezitím jsem čekala na nějaké bolesti, ale ono nic, a tak jsem si hned řekla no super, budou mi to opět vyvolávat… Mezitím jsem byla vysmátá jak lečo, nevím jestli kvůli tomu, že mi poprvé praskla voda (u holek jsem tohle nezažila) a nebo že manža lítal z pokoje do pokoje a říkal holkám, co mají dělat a hledal tašku do porodnice…
Vzala jsem si vložku a jeli jsem směr porodnice. Martin zapnul výstražná světla a jel rychle. Říkám mu, lásko, já nerodím, nic mě nebolí, můžeš zpomalit a vypnout ta světla. Chudák byl tak vyjukanej, že už je to tady, že se divím, že jsme v pořádku dojeli… No v porodnici si mě už nechali a řekli, že to vůbec nevypadá na začínající porod, neotevírám se jak bych měla a že manža může odjet domů… Odjel a já tam zůstala sama. Řekli mi, že by jinak počkali 24 h, ale že mám pozitivní streptokoka z výtěru z pochvy, tak mi to vyvolají ihned kvůli hrozící infekci. Zavedli mi globulku s tím, že může ale i nemusí to rozjet. Tak si tak ležím na pokoji, sem tam mě to pobolívává, ale kde jsou ty slíbené bolesti si říkám? Po půlnoci to začalo… Bolesti po pěti minutách a tak to říkám sestře, ale sestra mi řekla, že jsem sotva na 2 prsty otevřená. Po třech hodinách si už říkám něco pro bolest, ale ani čípek ani pozdější injekce mi nepomohla. Občas zavolám Martinovi a mezi kontrakcema mu říkám jak mi je, ale usoudil to sám, jak jsem mluvila… Tak mě připravili, udělali klystýr a že se to může rozjet, ale u mě pořád nic… Pořád na 2 prsty otevřená… Manža jel do práce říct, že už rodíme a bere si dovču a u mě byl před 7. hodinou ranní, to bylo už 28. 2. 2013, den, kdy jsem měla termín dle měsíčků… Už jsem skoro lezla po zdi, byla ošklivá na manžu a on tam chudák seděl a později mi řekl, že mu bylo líto, jak trpím a neuměl mi pomoci a tolik chtěl…
Měla přijít vizita v 7 a ona nikde. Doktor přišel před půl 8 a když mě vyšetřil, řekl – okamžitě na sál, vždyť už proboha rodíte! A já mu řikám, jak můžu rodit, když jsem otevřená na 2 prsty? … Během chviličky kolem mě hafo sester, doktorů a já nevím čeho ještě, dali mě na vozík a řekli – dejte nohy k sobě a já si říkám, jako že bych mohla porodit cestou na sál??? No k porodnímu sálu to bylo pár metrů od pokoje, kde jsem „trpěla“ skoro 8 hodin … Když jsem vylezla, ptala jsem se, kde mám manžu, a pak vyšel oblečený jako doktor v zeleným a já se začala smát mezi kontrakcemi, dobrý ne?? Říkám sluší ti to a začala jsem tlačit… pak koukám na jednu sestřičku a říkám jí – já se vás nezbavím, vy jste mi byla u každého porodu. Pak kouknu na manžu, hlavička už byla venku, jak má oči v sloup a říkám mu, jsi v pohodě? To už zbystřily i sestry a rychle, rychle si sedněte, ať nám tady neomdlíte… No mně bylo do smíchu, páč bolesti jsem už nevnímala, snad 3x zatlačila a malá byla venku! Narodila se v 7.48. Manža nakonec neomdlel a oba dva jsme brečeli…
Malá se byla zahřát v inkubátoru a já nebyla ani šitá. Tak jsme ji viděli a pochovali až za hodinku, kdy se hezky přisála a to jí zůstalo doteď… Byl to můj poslední porod! Nakonec jsem se sestřičce omluvila a řekla, že jsem to myslela jako vtip, prý v poho, kdybych se měla urážet pokaždé, co mi tady kdo řekne… a smála se.
Tak snad jste čtením dorazily až na konec, trošku jsem se rozepsala. I když jsem to psala na etapy, už jsem u konce.
Děkuji všem, kdo jste mi dodávali podpory během těhotenství a prostě všem díky!
Pavla
