Určitě to znáte každá… Srdce buší nedočkavostí, nervozita stoupá, v čekárně se mi „chce“ i když už jsem dvakrát byla. Ano, dneska je ten den D, kdy se dozvím, kdo že mi to rajtuje v bříšku. Jestli malý fotbalista nebo princezna se sklonem k bojovým sportům. A nechám si to pro sebe, bude to takové moje malé, veliké tajemství. Aspoň pár týdnů všechny nechám v napětí a budu je mučit, že vím konečně víc, než oni.
„Pojďte si dál,“ zve mě sametový hlas infantilní sestřičky.
Určitě je to holka, přesvědčuji sama sebe. Bude to Hanička. Úplně ji vidím v džínové sukýnce a námořnickém tričku. A konečně vynosíme všechny ty nádherný oblečky, co posílala teta z „Anglálije“ starší dceři Elince. Hadříky jsou nové, protože vždy byla s informací o stáří Eli o dvě až tři čísla pozadu.
Už jsem třikrát potratila v raném těhotenství a na beton to byli kluci, protože všechny moc dobře víme, že to druhé pohlaví zkrátka míň vydrží!
V kabince už se třesu zvědavostí a nervozita stoupá. Usedám či spíše ulehám na tu supermoderní, do každého detailu vymakanou „kozu“ a tetelím se pohledem na obrazovku, kde se právě objevuje moje radost v celé své 3D kráse.
„Prstíky, patička, kolínko“ komentuje každý záběr paní Dr.
„Výš, výš, ještě o kapičku nahoru, no tak…,“ v duchu fandím a snažím se rozpoznat každý detail. Všechno mi to samozřejmě splývá v jeden celek, protože pan učitel anatomie měl samozřejmě pravdu, že v tomto oboru ze mě nikdy nic nebude.
„Chcete vědět pohlaví?“, ptá se mě Dr.
„No jasně, že to chci vědět, i když si myslím, že si myslíme, že to víme!“ blekotám nesmysly a doufám, že to tak dělá každá nervózní, nedočkavá matka.
„Tak já Vám to ukážu. Pořádně se dívejte! Tady je kolínko, stehýnko,“ vysvětlujeme mi celou svalovou soustavu.
Civím na monitor a vidím kolínko, stehýnko, nějaký prstík, zadeček. Samozřejmě dělám, že tomu náramně rozumím, kývu jak osel a nevím. Počkat! Nějaký prstík? Holčička má za stehýnkem prstík? Mezi zadečkem a nožičkou žádný prstíky nejsou!!!
„Já mám v bříšku kluka?“ptám se nevěřícně, s obavou, jestli ze sebe neudělám blbce.
Paní Dr. na mě souhlasně mrkne a mnou se rozlévá blažené, nepopsatelné teplo. Ještě, že jsem byla dvakrát čůrat, protože to bych si určitě krupla blahem! Tak u mě se ubytoval kluk jako buk. V tu ránu mě napadá, že růžová výbava z Anglálije nám bude k ničemu, ale co už. My budeme mít chlapečka, s prstíkem mezi nožičkama a Elinka bráchu, kterého si moc přála.
Odcházím z čekárny, stále se zaraženým úsměvem na tváři. Vymačkávám na telefonu číslo taťky čekatele a okamžitě, pěkně za tepla, mu sděluji novinu s velkým N!
„To neee, ty si ze mě děláš srandu, že jo?“ zkouší nastávající otec můj břitký smysl pro humor. Po delší chvilce přesvědčování o tom, že snad vím, kdy si dělat legraci a kdy ne, mně uvěřil a začal žhavit dráty dál, do nitra své rodiny. Abych nebyla pozadu, obtelefonovala jsem babičku a tetičky, pár desítek svých nejbližších přátel a hodila info na Facebook.
Já jsem totiž šťastná a v tu chvíli u mě nevydrží ani to největší tajemství světa!
