Probouzím se vlhkými, ale srdečnými a láskyplnými polibky, jsem zasypávána růžemi, cítím vůni horké kávy a je mi předán s láskou balený dáreček. Manžel a děti (v ideálním případě kluk a holčička) klečí na posteli a pozorují mne, jak si dárek rozbaluji. Srdečně jim všem poděkuji. Jsem celá naměkko. Jsem šťastná. Jsem matka.
Tolik k mé vysněné představě o Dni matek. Realita však většinou vypadá trošku jinak. Samozřejmě dostane maminka květiny, milá slůvka a polibky a syn zkouší být alespoň do snídaně obzvláště hodný a poslušný. Miminku je ale úplně jedno, jestli je zrovna dnes Den matek, ať máma chce nebo ne, vždy začne křičet ve chvíli, když cítí, že ji potřebuje.
Já sama taky nechci být svými blízkými posazena na trůn. Vím, že mě mé děti mají rády 365 dní v roce a svým vlastním způsobem mi to často dávají najevo. Namalovaný obrázek s komentářem: „To jsem namaloval jenom pro Tebe.“, radostně jiskřící oči, když přijdu na jejich besídku nebo jiné vystoupení… Co může člověk chtít více?
Nebylo to snad mé svobodné rozhodnutí mít je? Vlastně mám pocit, že spíše já bych měla být vděčná, že mám takové zdravé a báječné děti, které mi většinou dělají jenom radost, jsou samy o sobe pro mne výzvou, a kterým se vždycky ráda věnuji.
A propos, být vděčný. Až budeme zase jednou 8.5. své matky vychvalovat až do nebe, měli bychom vzpomenout také všechny taťky, kteří se svým dětem také věnují, hrají si s nimi, učí je, čtou jim, starají se o ně, když jsou nemocné, ať už jsou v páru s námi matkami, nebo své děti vychovávají zcela sami. Jak bychom se bez takových tátů asi měly? Bohužel nejsou takoví manželé a tátové zatím samozřejmostí.
Milé mámy a tátové, udělejte si v neděli krásný rodinný den a mějte radost ze svých dětí i sami ze sebe. A možná bude mít některá z nás to štěstí a bude probuzena polibky, zasypána růžemi a překvapena vůni kávy…