Moje sestra studovala vysokou školu ekonomickou a domů si nosila děrné štítky. To bylo v osmdesátých letech, chodila jsem na základní školu.Potom na gymnáziu jsme měli tzv. ZOP – základy odborné přípravy (pozn. pro mladší ročníky). Vybrala jsem si psaní na stroji a pak IT-práci s počítačem. (Místo psaní na stroji jsem si mohla vybrat deskriptivu, ale to nebylo nic pro mě, to jsem věděla předem – vždyť úpravu čtvrtletek z matiky jsem měla lepší s rukou v sádře než při plném zdraví…)
Začínali jsme s počítači IQ 151, programovací jazyk Basic. V posledním roce studia se nás snažili naučit ještě i programovací jazyk Pascal – ani z jednoho si nic nepamatuji, jen z teoretické přípravy mi v paměti utkvělo cosi z algoritmů (různé rámečky pro různé funkce, šipečky, ale taky postup řešení daného problému…)
Těsně před maturitou jsme se setkali s textovým editorem T602. Tehdy to pro nás byla doslova bomba a jednu stránku napsanou a vytištěnou v tomto textovém editoru jsme dokonce s velkou slávou otiskli v posledním čísle našeho třídního časopisu (měla jsem tu čest být jednou z šesti redaktorů).
Na vysoké škole jsem se k počítači dostala až díky diplomové práci. Jak se mi teď hodilo mé letmé gymnaziální seznámení s textovým editorem T602! K Windows a Wordu jsem se dostala jen náhodou, když počítač v naší školní knihovně byl obsazen a zželelo se mě jednomu našemu odbornému asistentovi a vpustil mě výjimečně do odborné učebny.
Po promoci jsem nastoupila do svého prvního zaměstnání, kde jsem si ještě vystačila s psacím strojem. Protože to ale byl zástup za mateřskou dovolenou a pouze na poloviční úvazek, hledala jsem něco dalšího.
Objevila jsem výběrové řízení na místo na městském úřadě – jeden z požadavků: znalost práce s počítačem.
Naštěstí – strejda učí výpočetní techniku na VŠ, inu naběhla jsem k němu na jednodenní sobotní školení. Projeli jsme Windows, Word, Excel, internet a další, domů jsem dostala k samostudiu „skripta“, co dostávají studenti v prvním ročníku, a taky zásadní radu – „do životopisu napiš, že umíš to, to, to a to, protože když to nepoužíváš pár měsíců, stejně to zapomeneš.“
Výběrové řízení jsem vyhrála a kromě nového místa a prima kolegů jsem získala i každodenní přístup k počítači. A začala jsem se učit a objevovala další a další funkce PC. Samostudiem, formou pokusu a omylu (doufám a věřím, že jsem nenapáchala žádnou škodu).
Služebně starší kolegyně a kolegové prošli školením, kterak počítač bez obav používat, ale stejně to nakonec jaksi vyplynulo, že pak leckteří (spíš leckteré) chodili pro radu za mnou.
Časem jsem se propracovala k vlastnímu počítači, o který jsem se nemusela s nikým dělit.
Mezitím jsem se vdala a odstěhovala pár kilometrů ke svému muži, do svého nynějšího bydliště. Vzhledem ke každodennímu dojíždění jsem doma byla víceméně jen na noc a o víkendech, rodina i přátelé mi zůstali v místě práce.
A tak mě jednou napadlo, že až půjdu na mateřskou, budu doma doslova odříznutá od světa (no, nakonec to je trošičku jinak, ale…). A tehdy jsem tak trochu v legraci manželovi řekla, že na MD nepůjdu dřív, dokud nebudu mít doma počítač s možností připojení na internet, abych tady nebyla tak moc mimo veškeré dění. Manžel to kupodivu nevzal jako vtip, a počítač jsme si domů pořídili.
Časem přibylo i paušální připojení na internet…
Musím ale říct, že od počátku mé „počítačové kariéry“ mě provázejí takové jakési komplikace.
Na gymnáziu jsme měli počítačovou učebnu s asi sedmi osmi počítači. Věděli jsme, že tam koluje počítačový virus, který ten který, momentálně napadený počítač vyřazoval z provozu.
Pevný zasedací pořádek nebyl určen, pokaždé jsme seděli jinde. Ale kupodivu, virus se vždy projevoval u mého počítače…
Při psaní diplomky jsem taky nebyla ušetřena – měla jsem ji uloženou na disketě. Vždy jsem si ji na začátku práce natáhla do počítače, na konci si zase aktuální verzi uložila na disketu.
A jednou se mi podařilo diplomku, již z větší části hotovou, natáhnout do počítače (NAŠTĚSTÍ!!!), ale uložit zpět už ne… Honem jsem letěla a koupila si rovnou diskety dvě. Pracovní a záložní…
V zaměstnání jsem se pak stala pověstnou, že s mým počítačem byly pořád nějaké komplikace, stále jsem volala naše odborné pracovníky zodpovědné za počítačovou síť. Bohužel náš městský úřad sídlil v několika budovách, moje i jejich kanceláře vždy v horních patrech té které budovy, samozřejmě bez výtahu.
Postupně jsem si osvojovala další a další záchranné postupy a o pomoc volala, teprve když osvědčené postupy nezabíraly, a i tak jsem byla schopná kde co realizovat jen podle telefonických instrukcí, čímž se nezbytné osobní návštěvy odpovědných pracovníků omezily na minimum (prostě se jim nechtělo třeba pětkrát denně přebíhat z budovy do budovy…)
V posledním zaměstnání (podařilo se mi získat práci v místě bydliště, takže už tu nejsem tak osamocená) jsem naštěstí měla jen problémy s příjmem emailové pošty, takže jsem musela používat jiný program, než zbytek kolegů.
A teď teda mám pocit, že se ty PC komplikace se mnou táhnou nepřerušovaně už od půlky loňského září a ne a ne se mě pustit.
Posuďte sami, s čím se musíme potýkat:
Bouchnul nám počítač.
Náš poskytovatel připojení na internet tragicky zahynul.
Nové přípojení na internet (přes jiného poskytovatele) stále vypadávalo, stránky některých místních organizací byly cca dva měsíce zcela nedostupné (například jsem nemohla do online katalogu naší knihovny, což pro mě byla fakt katastrofa).
Problémy se samotným připojením do sítě – pokorně přiznávám, že jsem se špatně podívala do smlouvy a výši měsíční splátky mylně považovala za čtvrtletní paušál (taky by se vám taková cena líbila, ne? I ty výpadky byste odpustili…), takže nás jako „neplatiče“ odpojili.
Když jsem i toto vyřešila a těšila se na nerušené užívání sítě sítí, opět nám bouchnul zdroj…
O tom, že se nám stále odpojuje a zase připojuje ICQ, už ani nemluvě.
Ale zase bych se vlastně mohla radovat, že mě to udržuje stále ve střehu – prostě nekrním.