Byla jednou jedna mrňavá holčička, říkali jí Dorotka. A tahle holčička hrozně ráda plavala. Už když byla u maminky v bříšku, tak plavala a mrskala se jako kapřík, že maminka nemohla kolikrát ani v noci spát. Když se narodila, poznali maminka a tatínek, že Dorotka má ráda vodu, hned, když ji poprvé koupali. Dorotka totiž vůbec při koupání neplakala, jen se spokojeně usmívala. Mrskala nožičkama a mávala rukama, jako kdyby chtěla plavat. Když trošku povyrostla, tak se maminka s tatínkem rozhodli, že Dorotku přihlásí na plavání. A chodili s ní a ostatními dětmi, co měli rádi vodu plavat do bazénu. Dorotka plavala ve vodě s maminkou nebo tatínkem, kteří ji vždycky drželi, protože se sama ještě nad vodou neudržela. Ale jinak uměla už skoro všechno – skákala do vody, potápěla se, lovila potopené hračky a někdy už dokonce udělala sama pár temp k okraji bazénu. Všichni ji moc chválili, jaká je šikovná holčička, že už umí skoro sama plavat. A Dorotka si opravdu myslela, že umí plavat (to slovo „skoro“ jakoby neslyšela) a že se jí ve vodě nemůže nic stát.
Jednou, zase když přišli do bazénu, se maminka Dorotky zapovídala s druhou maminkou. Dorotka využila nepozornosti maminky a rychle utíkala k bazénu. Nikdo tam ještě nebyl, všechny děti se převlékaly. Dorotka se zaradovala a hned běžela k bazénu. Tak se těšila do vody, že zapomněla, že tam ještě není maminka, která jí vždycky ve vodě držela. Dorotka skočila do vody. Nejprve měla radost, jako vždycky, otevřela oči a rozhlížela se pod vodou. Ale najednou jí začalo být něco divné, něco bylo jinak než obvykle. „Kde jsou ty ruce, které mě vždycky vytáhnou?“ ptala se v duchu. „Už se potřebuji nadechnout a nemůžu se dostat nad hladinu!“ pomyslela si. V tom si vzpomněla na maminku, která si povídala v šatně. „Maminka neví, že jsem šla do bazénu sama.“ Dorotka dostala hrozný strach, co když si jí nikdo nevšimne a ona se utopí? Začala divoce kopat nohama a hrabat rukama, aby se dostala nad hladinu. A světe div se! Najednou uviděla známý okraj bazénu s držadlem. Chytla se ho a v tom už ji vytáhly známé ruce maminky. Maminka si všimla, že Dorotka už není v šatně a začala ji hledat. Pak ji uviděla pod vodou a vytáhla ji.
Všichni byli rádi, že to takhle šťastně dopadlo. Že Dorotce se nic nestalo a byla včas zachráněna. Od té doby si už Dorotka dávala vždycky pozor, jestli jde do vody s maminkou nebo aspoň, jestli maminka ví, že jde k vodě.