V jednom potoce, na samotě u lesa, žil jeden kapr, ale nebyl v tom potoce sám, měl kolem sebe hejno jiných kaprů, štik, okounů a sumců a dalších rybek. Každá byla jiná, některé byly zbarvené tak, jiné zase onak. Každá měla v řasách svůj domeček, kam se na noc zachumlaly a spávaly tam.
A ten kapr se jednoho dne rozhodl, že se naučí létat, protože když se vynořil nad vodu, spatřil houf ptáčků a zatoužil po tom, také se prolétnout.
Snažil se mávat ploutvičkami, mrskal kolem sebe hlava nehlava, ale létání mu prostě nešlo. Až to ostatní kapři jednoho dne nevydrželi a zeptali se ho, co to vlastně dělá. Tak jim s hrdostí oznámil, že se učí létat. Jéjda, kdybyste viděli, jak se ti kapři začali smát.
„Vždyť nemáš křídla, nemůžeš létat, létají jen ptáci a ty jsi ryba. Koukej si radši ulovit něco k snědku, ať tě rybáři pochválí, až bude výlov.“
A tak se kapr snažil alespoň pořádně najíst, aby z něj nebyl hubeňour.
Přece jen mu to ale nedalo a i když se mu ostatní vysmívali, nepřestal zkoušet létat.
Zamával ploutvičkami a hop, najednou vzlétl na břeh a ocitl se na suchu.
„Jejda, co si teď počnu, když nebudu ve vodě, tak leknu,“ začal naříkat.
A pak kaprovi došlo, že i kdyby se létat naučil, stejně musí být ve vodě, protože na souši by nepřežil.
Naštěstí šel kolem malý chlapeček a když kapra spatřil, bylo mu ho líto a hodil ho zpátky do vody. Kapr mu poděkoval, zamával ploutvičkou a vodou si to upaloval do svého domečku.