Dále musíme vzít na vědomí, že dětská osobnost je teprve ve vývoji a že nemůžeme od dětí čekat, že se budou samy odpovědně rozhodovat, s čím si budou hrát a s čím nikoli, co je jim výchovně k užitku, čím se rozvíjejí jejich schopnosti, vědomosti a dovednosti atd. Dětem se líbí kdeco, a kdyby mohly, skoupily by celý hračkářský krám. Rozum za ně musejí mít dospělí. A mají ovšem i odpovědnost za jejich výchovu a vzdělávání.
Pro nás dospělé, ať už jsme rodiči, prarodiči, tetičkami a strýčky i rodinnými přáteli, jsou přání, touhy a žadonění dětí převelikou zkouškou naší rozumnosti a odpovědnosti. Každá radost našich dětí je totiž pro nás povznášejícím zážitkem. A je-li to radost, kterou jsme jim právě my svým přičiněním “dělali” pak je to dvojnásobně příjemné. Dávat dárky je prastarý a nad jiné účinný prostředek jak vyjadřovat někomu milému svou sympatii. Dárek totiž není jenom to, co se dává, ale je to především osobní poselství zájmu a přízně. A kdo by nechtěl něco takového zažívat vždy znovu a znovu právě ve vztahu k svým dětem. Jenomže této naší přirozené, můžeme dokonce říci životně nutné a blahodárné slabosti využívá zákonitě a nevybíravě dnešní komerční reklama a ponižuje nás často na pouhé prostředníky mezi hračkářským krámem a dítětem.
Pamatujme, prosím, že pro děti je zpravidla milejší a vzácnější hračka, kterou jsme pro ně my sami vymysleli a udělali, nebo kterou si pod naším vedením udělaly ony samy. Pomůcky a součástky k tomu můžeme ovšem koupit, ale iniciativa a kus práce by přece jen měly být na straně naší a našeho dítěte.
K tomu přistupují naše další slabosti. Častým prohřeškem dospělých bývá, že kupují dětem především to, co se jim samotným hodí nebo s čím by si sami rádi hráli, kdyby byli dětmi. To platí zvláště o technicky nadaných otcích a technických hračkách. (Však také hračkářská reklama bývá někdy více zaměřena na nás dospělé než na děti.) Stává se pak běžně, že vývojovou vyspělost svých dětí spíše přeceňujeme, než podceňujeme, a že se tedy ve svém výběru hraček o nějakou tu vývojovou fázi předběhneme. A tak tříletý chlapec, který by měl největší potěšení z malé stavebnice, dostane autíčko na dálkové ovládání a stejně stará holčička, která by si nejvíce vyhrála (a svou sociální fantazii rozvíjela a kultivovala) se zvířátky a panenkou v postýlce, dostane celý miniaturní kadeřnický salon.
Vývojové poučení je tedy při výběru hraček nejvýš žádoucí.